„Dobrý den, tady skauti!” hlásíme se do domovního zvonku. „Moment, sjedu pro vás,” odpovídá hlas, který už brzy přiřadíme k tváři. I když – tu tvář vlastně už trochu známe. Před půlstoletím se pan Vladimír zúčastnil, jako tisíce jiných lidí, pohřbu Jana Palacha. Smuteční průvod pozdravil třemi zdviženými prsty, pozdravem, který každý skaut dobře pozná. […]
Skautský průkaz pana Vladimíra
„Dobrý den, tady skauti!” hlásíme se do domovního zvonku. „Moment, sjedu pro vás,” odpovídá hlas, který už brzy přiřadíme k tváři. I když – tu tvář vlastně už trochu známe. Před půlstoletím se pan Vladimír zúčastnil, jako tisíce jiných lidí, pohřbu Jana Palacha. Smuteční průvod pozdravil třemi zdviženými prsty, pozdravem, který každý skaut dobře pozná. A který tehdy zachytil fotograf Miloň Novotný na fotce výjimečně zobrazující emoce lidí zasažených Palachovým činem.
Fotografie se pak objevila v českém i zahraničním tisku, visela ve skautských klubovnách, zdobila obálku knihy historika Petra Blažka. Titulku publikace má ostatně zvětšenou a vyvěšenou na chodbě bytu i pan Vladimír, dostal ji před pár lety od svých dětí.
Usazujeme se k oknu, ze kterého je výhled až na Říp a katedrálu sv. Víta, a začínáme listovat vzpomínkami.
Skautská členská průkazka, ze které je jasně vidět, že opravdu hovoříme s hochem z fotografie, prozrazuje, že pan Vladimír začal skautovat v roce 1968. „Do skautu nás s bráchou přivedl táta, chodil jsem do 18. oddílu vodních skautů a klubovnu jsme měli na kousek od Novotného lávky na nábřeží v takové lepenkové boudě, ovázané řetězem, aby ji nevzala velká voda.”
Své děti ale ve skautském duchu vychovával otec pana Vladimíra už předtím a ani za komunismu se nebál vyjadřovat svůj názor nebo třeba odmítat oslovení „soudruhu”.
„Když byla v srpnu 1968 invaze, všude byly šílené fronty a babička se svou zkušeností ze dvou válek stála v obchodě ve frontě na mouku a konzervy. A táta stál na kraji chodníku a plival na tanky, které jezdily okolo. Taky jsem mohl mít v tu ránu po tátovi. My si ani neumíme představit, jaký je to štěstí, že žijeme v míru.”
Palachův pohřeb byl pro mě hluboký zážitek
Tatínek se věnoval amatérsky fotografii, a tak jednou domů přinesl časopis Fotograf s fotoreportáží Miloně Novotného z pohřbu Jana Palacha. S překvapením v ní objevil i svého syna. Listujeme černobílými stránkami, zatímco nám pan Vladimír vypráví, jak důvod našeho setkání vznikl.
„Šli jsme na ten pohřeb tak nějak automaticky, táta ani jinak nedal. Mezi Rudolfinem a Právnickou fakultou je taková ulička, u Židovského hřbitova, stáli jsme tam dlouhou dobu a najednou se smuteční průvod objevil zpoza rohu a šel směrem k nám. V jeho čele nesl nějaký student státní vlajku a já jako správný skaut musel pozdravit. A pak jsem zdravil ještě dlouho, protože než ten průvod prošel, to trvalo, to byla samá státní vlajka. Toho studenta s vlajkou vidím v podstatě před očima pořád, když vyšel zpoza toho rohu, bylo to pro mě něco monumentálního. Zbytek toho průvodu se mi ve vzpomínkách ztrácí.”
Prohlížíme si jednotlivé postavy na obrázku, u kterého asi každý dumá nad tím, jestli mezi nimi byl nějaký vztah, zda-li vůbec patří k sobě.
„Tady ten nos, na té fotce, to je můj otec. Byl tam s námi i můj brácha, ale ten vidět není, je starší než já a vůbec si nejsme podobní. A tady ty lidi okolo neznám. Když jsme na místo přišli, bylo tam pár lidí, a pak se to zaplnilo. Já si tehdy nepřipadal nijak výjimečný, tam byly desetitisíce lidí. Když jsem tam stál, přišly tam tak dvě desítky reportérů, a tak jsem ani nevěděl, kdo všechno to nafotil. A v té době mi to upřímně bylo dost jedno.”
Na ohlasy na fotku se pana Vladimíra čas od času zeptal tatínek, věděli o ní jeho známí i kluci ze skautského oddílu. Před pár lety ho na ni upozornily i děti, když se v Praze objevila na výstavě, a intenzivně se s ní setkával v době, kdy vyšla kniha Jan Palach 1969. „Po knihkupectvích tehdy visely plakáty s tou fotkou a my jsme šli se ženou a říkali jsme si, no to je něco, takový bezejmenný občan tohoto státu. Beze jména až dodneška.”
Mohl člověk v necelých třinácti letech vnímat, co Jan Palach svým činem chtěl vyvolat? Zajímá nás to i proto, že jsme před výročím chystali nápady pro skautské oddílové vedoucí, kteří by se chtěli v oddílovém programu Palachově činu věnovat.
„Podstatu věci jsem tenkrát chápal, otřáslo to asi každým. Horší bylo, že to skutečně s tím národem tolik neudělalo. V té době se svědomí národa nějakým způsobem pohlo, ale za chvilku to zase vyšumělo. Život šel dál asi tak, jak ten Palach nechtěl. Co člověk mohl dělat v době té normalizace, nic moc, nic nebylo dovolené. A lidi skutečně upadli do letargie a po desetiletí se uzavírali do sebe. Když nastoupil Husák, nikdo by žádné manifestace nedopustil. V roce 1989 to už bylo jednodušší, to jsme věděli, že nás ta Moskva de facto pustila, už jsme se tak nebáli.”
„Zde byl začátek konce našeho oddílu”
Listujeme dál deníkem a vedle jednoduchého nákresu táborového uspořádání objevujeme ve vzpomínkách pana Vladimíra větu zapsanou po táboře v roce 1970, kdy komunistický režim skauting znova zakázal. Na další už jeli pod hlavičkou sportovního oddílu.
„Poslední tábor jsme prožili v roce 1971 na výjimečném místě, v ptačí rezervaci na ostrově na Lipně. Všechno jsme si tenkrát museli vozit na člunu ze břehu, včetně dřeva. Bylo to velmi romantické. No a pak byl konec, skaut rozpustili a museli jsme skončit. Já jsem ale ještě pár let fungoval ve vodáckém oddíle v Holešovicích, který byl takový skrytý skaut, navenek jsme asi byli pionýři, ale o tom jsme moc nevěděli. Na jedné z fotek je tady vidět, že máme i skautské opasky. Že nás komunisti zakázali, to byla strašná tragédie. Ty naše životy by se vyvíjely úplně jinak.”
Z rodiny pana Vladimíra se ale skauting nevytratil, do oddílu chodily jeho děti a mezi pražské skauty patří teď i vnoučata. A když jsme mu řekli, že se skautingu teď daří dobře a skautů a skautek je už přes 60 tisíc, měl z toho upřímnou radost. Tipoval totiž ani ne polovinu. „Skaut mám v srdci, to se nevytratí, nedá se to ničím vytlačit,” odpovídá na otázku, co si ze skautu odnesl.
Hlavně toho Červenáčka nestrefte!
Další památkou, kterou nám pan Vladimír ukáže, je zažloutlá smlouva s Československou televizí. A to hned na seriál, který je vskutku legendární.
„Po oddílech v Praze tenkrát chodili filmaři a vybírali děti na natáčení seriálu Záhada hlavolamu. A já měl to štěstí, že mě z těch tisíců dětí vybrali. Jezdili jsme na Barrandov, kde bylo v jednom ateliéru postavené to městečko s náměstím, všechno z papundeklu samozřejmě. Pamatuju si, jak jsme jako Vontové měli házet po Červenáčkovi gumové dlažební kostky, ale nesměli jsme se ve skutečnosti trefit. A režisér Hynek Bočan se na nás pak zlobil, protože v každém záběru samozřejmě někdo toho Romana Skamene opravdu zasáhl. Točili jsme to asi nadvanáctkrát!“
A co si pomyslel, když se dozvěděl o skautském pátrání?
„Tušil jsem, že byste asi rádi věděli, kdo na té fotce je, někdy mě napadlo, jestli se nepřihlásit. No a když už jste to vyhlásili, cítil jsem povinnost potkat se a povyprávět vám to. Vždyť mi i telefonoval vnuk, úplně dramaticky «Dědo, oni tě hledají!».
Já Facebook nemám, ani nechci. Občas si něco přečtu a říkám si, co všechno jsou lidé schopní napsat, jak dneska žijí zkratkovitě, nemá to hloubku. Za nás sítě nebyly, ale lidi k sobě měli trochu blíž. Dneska se lidi znají, ale blíž si nejsou. Syn mi dokonce říkal, že mě na Facebooku v komentáři někdo už pohřbil! A prý někdo psal, že jsem nějaký herec. No tak to se aspoň trochu trefili.”
Zavíráme deník, do něhož si hoch z fotografie kdysi nalepil jako prvního Masaryka a jako druhého Svojsíka. Loučíme se a pan Vladimír za chvíli sedne na kolo a pojede do své práce v tiskárně. Podáváme si levou ruku, jak už to skauti dělají, a v tu chvíli nám to dochází. Vždyť my si mohli celou dobu tykat.
Barbora Trojak a Lukáš Neuheisl
Děkujeme panu Vladimírovi za důvěru, se kterou nás vpustil do svého soukromí a vyprávěl nám své vzpomínky. Děkujeme také paní Aleně Novotné za svolení použít fotografii pana Miloně Novotného a paní Daně Kyndrové za zprostředkování kontaktu. A děkujeme i všem, kdo nám pomohli setkání uskutečnit.