Najít kamarády
zažít dobrodružství

Dědo, oni tě hledají! Navštívili jsme skauta zdravícího na pohřbu Jana Palacha

17. 1. 2019 Vše

„Dobrý den, tady skauti!” hlásíme se do domovního zvonku. „Moment, sjedu pro vás,” odpovídá hlas, který už brzy přiřadíme k tváři. I když – tu tvář vlastně už trochu známe. Před půlstoletím se pan Vladimír zúčastnil, jako tisíce jiných lidí, pohřbu Jana Palacha. Smuteční průvod pozdravil třemi zdviženými prsty, pozdravem, který každý skaut dobře pozná. […]

Dědo, oni tě hledají! Navštívili jsme skauta zdravícího na pohřbu Jana Palacha

Skautský průkaz pana Vladimíra

„Dobrý den, tady skauti!” hlásíme se do domovního zvonku. „Moment, sjedu pro vás,” odpovídá hlas, který už brzy přiřadíme k tváři. I když – tu tvář vlastně už trochu známe. Před půlstoletím se pan Vladimír zúčastnil, jako tisíce jiných lidí, pohřbu Jana Palacha. Smuteční průvod pozdravil třemi zdviženými prsty, pozdravem, který každý skaut dobře pozná. A který tehdy zachytil fotograf Miloň Novotný na fotce výjimečně zobrazující emoce lidí zasažených Palachovým činem.   

Fotografie se pak objevila v českém i zahraničním tisku, visela ve skautských klubovnách, zdobila obálku knihy historika Petra Blažka. Titulku publikace má ostatně zvětšenou a vyvěšenou na chodbě bytu i pan Vladimír, dostal ji před pár lety od svých dětí.  

Usazujeme se k oknu, ze kterého je výhled až na Říp a katedrálu sv. Víta, a začínáme listovat vzpomínkami.

Skautská členská průkazka, ze které je jasně vidět, že opravdu hovoříme s hochem z fotografie, prozrazuje, že pan Vladimír začal skautovat v roce 1968. „Do skautu nás s bráchou přivedl táta, chodil jsem do 18. oddílu vodních skautů a klubovnu jsme měli na kousek od Novotného lávky na nábřeží v takové lepenkové boudě, ovázané řetězem, aby ji nevzala velká voda.”

Skautský kroj jako společenský oděv pro výjimečné události: pan Vladimír s bratrem na sestřiných křtinách

 

Své děti ale ve skautském duchu vychovával otec pana Vladimíra už předtím a ani za komunismu se nebál vyjadřovat svůj názor nebo třeba odmítat oslovení „soudruhu”.
„Když byla v srpnu 1968 invaze, všude byly šílené fronty a babička se svou zkušeností ze dvou válek stála v obchodě ve frontě na mouku a konzervy. A táta stál na kraji chodníku a plival na tanky, které jezdily okolo. Taky jsem mohl mít v tu ránu po tátovi. My si ani neumíme představit, jaký je to štěstí, že žijeme v míru.”

Palachův pohřeb byl pro mě hluboký zážitek

Tatínek se věnoval amatérsky fotografii, a tak jednou domů přinesl časopis Fotograf s fotoreportáží Miloně Novotného z pohřbu Jana Palacha. S překvapením v ní objevil i svého syna. Listujeme černobílými stránkami, zatímco nám pan Vladimír vypráví, jak důvod našeho setkání vznikl.

„Šli jsme na ten pohřeb tak nějak automaticky, táta ani jinak nedal. Mezi Rudolfinem a Právnickou fakultou je taková ulička, u Židovského hřbitova, stáli jsme tam dlouhou dobu a najednou se smuteční průvod objevil zpoza rohu a šel směrem k nám. V jeho čele nesl nějaký student státní vlajku a já jako správný skaut musel pozdravit. A pak jsem zdravil ještě dlouho, protože než ten průvod prošel, to trvalo, to byla samá státní vlajka. Toho studenta s vlajkou vidím v podstatě před očima pořád, když vyšel zpoza toho rohu, bylo to pro mě něco monumentálního. Zbytek toho průvodu se mi ve vzpomínkách ztrácí.”

Fotka z pohřbu Jana Palacha, na které pan Vladimír zdraví. Autor: Miloň Novotný

 

Prohlížíme si jednotlivé postavy na obrázku, u kterého asi každý dumá nad tím, jestli mezi nimi byl nějaký vztah, zda-li vůbec patří k sobě.
„Tady ten nos, na té fotce, to je můj otec. Byl tam s námi i můj brácha, ale ten vidět není, je starší než já a vůbec si nejsme podobní. A tady ty lidi okolo neznám. Když jsme na místo přišli, bylo tam pár lidí, a pak se to zaplnilo. Já si tehdy nepřipadal nijak výjimečný, tam byly desetitisíce lidí. Když jsem tam stál, přišly tam tak dvě desítky reportérů, a tak jsem ani nevěděl, kdo všechno to nafotil. A v té době mi to upřímně bylo dost jedno.”

Na ohlasy na fotku se pana Vladimíra čas od času zeptal tatínek, věděli o ní jeho známí i kluci ze skautského oddílu. Před pár lety ho na ni upozornily i děti, když se v Praze objevila na výstavě, a intenzivně se s ní setkával v době, kdy vyšla kniha Jan Palach 1969. „Po knihkupectvích tehdy visely plakáty s tou fotkou a my jsme šli se ženou a říkali jsme si, no to je něco, takový bezejmenný občan tohoto státu. Beze jména až dodneška.”

Mohl člověk v necelých třinácti letech vnímat, co Jan Palach svým činem chtěl vyvolat? Zajímá nás to i proto, že jsme před výročím chystali nápady pro skautské oddílové vedoucí, kteří by se chtěli v oddílovém programu Palachově činu věnovat.
„Podstatu věci jsem tenkrát chápal, otřáslo to asi každým. Horší bylo, že to skutečně s tím národem tolik neudělalo. V té době se svědomí národa nějakým způsobem pohlo, ale za chvilku to zase vyšumělo. Život šel dál asi tak, jak ten Palach nechtěl. Co člověk mohl dělat v době té normalizace, nic moc, nic nebylo dovolené. A lidi skutečně upadli do letargie a po desetiletí se uzavírali do sebe. Když nastoupil Husák, nikdo by žádné manifestace nedopustil. V roce 1989 to už bylo jednodušší, to jsme věděli, že nás ta Moskva de facto pustila, už jsme se tak nebáli.”

„Zde byl začátek konce našeho oddílu”
Listujeme dál deníkem a vedle jednoduchého nákresu táborového uspořádání objevujeme ve vzpomínkách pana Vladimíra větu zapsanou po táboře v roce 1970, kdy komunistický režim skauting znova zakázal. Na další už jeli pod hlavičkou sportovního oddílu.
„Poslední tábor jsme prožili v roce 1971 na výjimečném místě, v ptačí rezervaci na ostrově na Lipně. Všechno jsme si tenkrát museli vozit na člunu ze břehu, včetně dřeva. Bylo to velmi romantické. No a pak byl konec, skaut rozpustili a museli jsme skončit. Já jsem ale ještě pár let fungoval ve vodáckém oddíle v Holešovicích, který byl takový skrytý skaut, navenek jsme asi byli pionýři, ale o tom jsme moc nevěděli. Na jedné z fotek je tady vidět, že máme i skautské opasky. Že nás komunisti zakázali, to byla strašná tragédie. Ty naše životy by se vyvíjely úplně jinak.”

Z rodiny pana Vladimíra se ale skauting nevytratil, do oddílu chodily jeho děti a mezi pražské skauty patří teď i vnoučata. A když jsme mu řekli, že se skautingu teď daří dobře a skautů a skautek je už přes 60 tisíc, měl z toho upřímnou radost. Tipoval totiž ani ne polovinu. „Skaut mám v srdci, to se nevytratí, nedá se to ničím vytlačit,” odpovídá na otázku, co si ze skautu odnesl.

I když na tábor přišla kontrola, skautské opasky nás stále zdobily, vzpomíná pan Vladimír

 

Hlavně toho Červenáčka nestrefte!

Další památkou, kterou nám pan Vladimír ukáže, je zažloutlá smlouva s Československou televizí. A to hned na seriál, který je vskutku legendární.  

„Po oddílech v Praze tenkrát chodili filmaři a vybírali děti na natáčení seriálu Záhada hlavolamu. A já měl to štěstí, že mě z těch tisíců dětí vybrali. Jezdili jsme na Barrandov, kde bylo v jednom ateliéru postavené to městečko s náměstím, všechno z papundeklu samozřejmě. Pamatuju si, jak jsme jako Vontové měli házet po Červenáčkovi gumové dlažební kostky, ale nesměli jsme se ve skutečnosti trefit. A režisér Hynek Bočan se na nás pak zlobil, protože v každém záběru samozřejmě někdo toho Romana Skamene opravdu zasáhl. Točili jsme to asi nadvanáctkrát!“

Za honorář si tenkrát pan Vladimír koupil kolo

 

A co si pomyslel, když se dozvěděl o skautském pátrání?
„Tušil jsem, že byste asi rádi věděli, kdo na té fotce je, někdy mě napadlo, jestli se nepřihlásit. No a když už jste to vyhlásili, cítil jsem povinnost potkat se a povyprávět vám to. Vždyť mi i telefonoval vnuk, úplně dramaticky «Dědo, oni tě hledají!».
Já Facebook nemám, ani nechci. Občas si něco přečtu a říkám si, co všechno jsou lidé schopní napsat, jak dneska žijí zkratkovitě, nemá to hloubku. Za nás sítě nebyly, ale lidi k sobě měli trochu blíž. Dneska se lidi znají, ale blíž si nejsou. Syn mi dokonce říkal, že mě na Facebooku v komentáři někdo už pohřbil! A prý někdo psal, že jsem nějaký herec. No tak to se aspoň trochu trefili.”

Zavíráme deník, do něhož si hoch z fotografie kdysi nalepil jako prvního Masaryka a jako druhého Svojsíka. Loučíme se a pan Vladimír za chvíli sedne na kolo a pojede do své práce v tiskárně. Podáváme si levou ruku, jak už to skauti dělají, a v tu chvíli nám to dochází. Vždyť my si mohli celou dobu tykat.

Barbora Trojak a Lukáš Neuheisl

Děkujeme panu Vladimírovi za důvěru, se kterou nás vpustil do svého soukromí a vyprávěl nám své vzpomínky. Děkujeme také paní Aleně Novotné za svolení použít fotografii pana Miloně Novotného a paní Daně Kyndrové za zprostředkování kontaktu. A děkujeme i všem, kdo nám pomohli setkání uskutečnit.