Najít kamarády
zažít dobrodružství

Být zodpovědný sám za sebe, znamená mít odvahu přinášet oběti

20. 2. 2014 Vše

Velký ohlas vzbudila fotografie z předávání cen Českých lvů, která zachycuje spontánní podání si levačky při setkání dvou úspěšných scénáristů. Dělí je sice velký generační rozdíl, ale spojuje mnohé.

Být zodpovědný sám za sebe, znamená mít odvahu přinášet oběti

Velký ohlas vzbudila fotografie z předávání cen Českých lvů, která zachycuje spontánní podání si levačky při setkání dvou úspěšných scénáristů. Dělí je sice velký generační rozdíl, ale spojuje mnohé. Jednoho z aktérů této situace, scénáristu oceněného za nejlepší televizní trilogii Hořící keř Štěpána Hulíka alias Okouna jsme se zeptali na jeho tvorbu i na jeho skautství.

Proč sis jako námět svého scénáře vybral příběh upálení Jana Palacha? Není to zrovna lehce uchopitelné téma…

Na Palachově činu mě přitahovala jeho nejednoznačnost a nevysvětlitelnost.  To, co Jan Palach udělal, jako by vůbec nepatřilo do prostoru, ve kterém žijeme. V minulosti naší země najdeme příklady lidí, o kterých bychom bez zaváhání prohlásili, že byli hrdinové. Všichni mají společný jeden rys: jejich jednání dokážeme racionálně pochopit. Byť jsme si třeba vědomí, že my sami bychom se takhle statečně chovat nedokázali. To, co udělal Jan Palach, se ale našemu rozumu vzpírá. Nedokážeme si to vysvětlit. Ani já neznám jednoznačnou odpověď a právě tahle nejistota mě jako autora lákala. 

Téma je to silné, také díky tomu, že se zde řeší základní morální hodnoty – pravda, odvaha, čest, přátelství, a také to, jaké jsou důsledky, když jim někdo dostojí a někdo naopak ne. Hodnotový systém je také jedním ze základů skautingu, myslíš, že si ho neseš v sobě, a proto tě i oslovilo takovéto téma?

Hodnoty, o kterých mluvíš, nejsou samozřejmé. Naplňovat je, stojí velké úsilí. Alespoň mně to stojí hodně námahy a závidím lidem, kteří jsou vždycky čestní, nesobečtí a odvážní jen tak, sami od sebe. Jsem si vědomý svých slabých stránek a vím, že jich je hodně. Mám se proto sám před sebou na pozoru. Když jsem někdy v pokušení udělat něco, o čem vím, že bych se za to pak musel stydět, zabliká mně v hlavě varovná kontrolka. Někdy zabliká pozdě a já se pak stydím… Psát o lidech, jako byl Jan Palach, je pro mě svým způsobem i sebeobrana: Tím, že s těmihle lidmi v přeneseném slova smyslu vedu rozhovor, připomínám si sám pro sebe, co je v životě podstatné a správné. 

Během psaní scénáře ses setkal s Dagmar Burešovou* (* advokátka matky Jana Palacha a první žena ve vedení Junáka – starostkou v letech 1990-1992) a jejím manželem – lidmi s velkým morálním kreditem, kteří ve vypjatých situacích té doby obstáli. Oba jsou zároveň skauty. Je to podle tebe „náhoda“? Přitahuje skauting lidi tohoto typu, nebo je k tomu skutečně vychovává?

Člověk vstupuje do skautu nejdřív v šesti-sedmi letech. Většina z nás ještě o něco později. Na každý pád ve věku, kdy už je člověk v podstatě „hotový“. Nejdůležitější formativní období je totiž podle odborníků tak do tří let věku. Takže příliš nevěřím představě, že by skauting mohl od základu převychovat k dobrému někoho, kdo k tomu nemá naprosto žádné předpoklady. Spíš si myslím, že skauting ty „dobré“ lidi přitahuje a v ideálním případě jim „jen“ pomůže být ještě lepšími. 

Jak a kde ses ke skautingu dostal ty a jak dlouho ti to vydrželo?

Do skautu jsem přišel v jedenácti letech a členem našeho oddílu jsem byl do devatenácti, kdy jsem se zúčastnil posledního tábora. Byli jsme oddíl Lišek neboli Hradišťská dvojka. Vedl nás skvělý vedoucí Jožka Kubela neboli José, který do oddílu investoval strašnou spoustu své energie a času. Měli jsme u nás v Uherském hradišti perfektní klubovnu nad místní Orlovnou. Takové romantické místo, kam se muselo vystoupat po starých rezavých schodech, kde ze zdí opadávala omítka. Když jsme vylezli na střechu klubovny – což se oficiálně nesmělo, protože střecha byla zvetšelá a hrozila propadnutím – měli jsme skvělý rozhled po městě. Bylo tam ticho a klid, dokonce si pamatuju, že jsem se do klubovny chodil učit na maturitu, protože mě tam nikdo neotravoval.

Co hlavního sis z tohoto období odnesl?

Když se dostanu do přírody, umím se o sebe postarat. A nebojím se tam. Může být noc a třeba děsná bouřka a já vím, co mám dělat. Ale hlavně jsem ve skautu potkal výborné kamarády, z nichž někteří jsou mými nejlepšími přáteli do teď. 

Jak jsi přišel ke své přezdívce Okoun?

Tu jsem si vybral sám. Od dětství jsem rád chodil na ryby a okoun byla moje nejoblíbenější ryba. Navíc nosím brýle, takže to k tomu svádělo…  

Jak v dnešní společnosti mohou mladí skauti naplnit heslo „Být připraven!“ Doba už není vyhrocená, není nutno hrdinských činů typu Palach a Zajíc, ale přesto…

Každý den přináší spoustu drobných událostí, kdy je potřeba být připraven. Kdy je potřeba zachovat chladnou hlavu, projevit odvahu, duchapřítomnost a zasáhnout. Ale chápu to heslo taky v přeneseném významu. Nenechat se ukolébat tím, že žijeme v poměrné pohodě a blahobytu. Vědět, že může přijít okamžik, kdy to v jediné vteřině může všecko skončit. A v takové chvíli se nesmí člověk zlomit, nesmí si říct, že to vzdává. To je ta chvíle, na kterou je potřeba být připraven…

V jednom z rozhovorů říkáš, že takové chování se neobejde bez oběti, s tou se musí počítat….

Zdá se mně, že my Češi jsme si v průběhu staletí vypěstovali takovou zvláštní vlastnost věci příliš aktivně neřešit. Spíš čekáme, že to „nějak dopadne“, popřípadě to za nás vyřeší někdo jiný. Ale tohle bychom neměli připustit, protože tím přestáváme být zodpovědní sami za sebe, za svůj vlastní osud. A být zodpovědný sám za sebe, to především znamená mít odvahu přinášet oběti.

Fotografie z předávání cen Českých lvů, kde si podáváte levačku s Jirkou Stránským, vzbudila velký ohlas. I náměty jeho scénářů jsou silné lidské příběhy o osobní a společenské morálce. Myslíš, že také tady hraje roli jeho skautství?

To se vracíme k jedné z úvodních otázek našeho rozhovoru – „co bylo dřív“? Myslím, že pan Stránský se stal skautem, protože skauting nejlíp odrážel jeho pohled na život. Zřejmě nebyl silným člověkem proto, že chodil do skautu. Ale chození do skautu ho dost možná utvrdilo v tom, v co věřil a za co byl ochotný bojovat. 

On dobu, o které píše, ale zažil. – Bývá ti to vytýkáno? 

Ano, někdy. Je to hloupý argument. Nemusíš něco na vlastní kůži prožít, abys o tom mohla psát scénáře nebo knížky či točit filmy. Záleží jen na tom, jak daleko sahá tvoje fantazie a schopnost vcítit se do kůže lidí, o kterých vyprávíš. 

Řešil jsi u psaní scénáře problém pravdivosti – tj. rozpor faktografické přesnosti děje a autorské licence? Do jaké míry lze dostát tomu „Jak to doopravdy bylo“? 

Všechny historické souvislosti jsem pečlivě nastudoval a tam, kde jsem měl pocit, že to dějinnou pravdu nepokroutí a mně to pomůže vyprávět silnější a lepší příběh, jsem oproti skutečnosti udělal změny. Všechna ta rozhodnutí jsou vědomá a stojím si za nimi.  

Jaké bude či je tvé další téma, které se chystáš zpracovat?  Na co se můžeme těšit?

Dopisuju osmidílný seriál, který se bude odehrávat na malé vesnici v horách, kde se stane zločin. Sledujeme, jak se pod vlivem této události rozkládají vztahy, které zde doposud panovaly. Už dlouho také přemýšlím o filmu, který by zpracoval události atentátu na říšského protektora Heydricha v roce 1942. Načítám knížky a setkávám se s pamětníky, to téma mě nesmírně zajímá. Uvidíme, jestli dokážu najít klíč, jak jej zpracovat do scénáře. 

Štěpán Hulík (* 26. května 1984) je český filmový historik a scenárista. Vystudoval Filmovou vědu na FF UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Za rozšířenou verzi své diplomové práce o počátcích normalizace ve filmovém studiu Barrandov Kinematografie zapomnění (2011) získal cenu Magnesia Litera a zvláštní cenu poroty Českého filmového a televizního svazu FITES.  Debutoval trojdílným televizním filmem Hořící keř (2013) a za tuto mimisérii obdržel Cenu české filmové kritiky 2013 za nejlepší scénář, Cenu RWE pro objev roku a Českého lva.