Je důležité být součástí týmu. Rozhovor s Petrem Mikešem, skautem a soudcem Nejvyššího správního soudu

JUDr. Petr Mikeš, Ph.D. (*1978) je vedoucí královéhradeckého skautského střediska K. Šimka a i přes léta strávená ve skautu je začínajícím vodákem. Naopak jako právník udělal velmi záhy strmou „kariéru“. Před pěti lety se stal tehdy nejmladším soudcem Nejvyššího správního soudu.

Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Už během studií pracoval jako právní konzultant Kanceláře prezidenta republiky, kde měl na starosti přípravu podkladů pro výkon ústavních pravomocí prezidenta republiky. V rámci základní vojenské služby působil jako právník na Vojenském úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany. Od roku 2004 působil v advokacii a zaměřoval se na oblast soukromého i veřejného práva, zejména práva veřejných zakázek a koncesí a otázek souvisejících s čerpáním dotací. Od roku 2009 byl členem kárné komise České advokátní komory a v letech 2001 – 2011 předsedou Rozhodčí a smírčí rady Junáka – českého skauta. V roce 2013 byl jmenován soudcem a přidělen k Nejvyššímu správnímu soudu se sídlem v Brně.

Ovlivnil Tě skauting při výběru profese?

Právo mě bavilo vždy, chtěl jsem ho dělat už od gymnázia a i moje dlouhodobá vize byla být jednou soudcem. Určitě k tomu přispíval skauting, kde si člověk vštěpoval hodnoty a dostával morální vodítko. Skauting se lidi snaží nasměrovat nějakým, podle mě správným, směrem. To, že mi dával principy, ovlivňovalo mé rozhodování a pohled na svět.  Ovlivnil mě ideově a částečně i v tom, že jsem soudcem. Říkávám, že život je souhra náhod, alespoň mě se to tak skládá. A jednou z částí mozaiky, proč jsem se stal soudcem Nejvyššího správního soudu, bylo moje někdejší působení v Kanceláři prezidenta republiky za prezidenta Václava Havla. Působil tam skaut Pavel Trantina (řečený Goblin), který mi nabídl možnost stáže. Pak jsem také docela dlouho byl předsedou a členem v Rozhodčí a smírčí radě Junáka – českého skauta. To byly momenty, kde byla vidět moje společenská angažovanost. Rozhodčí a smírčí rada je orgán, kde se rozhoduje v kolektivu a posuzuje se stanovisko obou stran. Tedy další ze střípků, proč jsem byl osloven, abych se stal soudcem. Skauting mi tak pomohl i prakticky – účastí v Rozhodčí a smírčí radě a také první krůček k práci v prezidentské kanceláři vedl přes skauty.

Působíš jako soudce v Brně a vedeš skautské středisko v Hradci Králové. Jak to zvládáš?

Středisko jsem už kdysi vedl a teď se k tomu zase vrátil. Jsme největší skautské středisko v Hradci Králové, máme šest oddílů mladších členů, rodinný skauting i klub dospělých. A jeden z oddílů je vodní, v tom jsem registrovaný. Vždy jsem byl suchozemec, ale stál jsem neformálně u jeho vzniku. Chtěl jsem, aby vodní skauti v Hradci byli, ale sám jsem neměl patřičné zkoušky. Jsem ještě takové vodácké nedochůdče.

Výhodu pro nás mimobrněnské soudce je flexibilní pracovní doba. Předseda Nejvyššího správního soudu má zájem na tom, aby soud nebyl poskládaný jenom z Brňáků, aby lidé mohli dojíždět a nemuseli se do Brna stěhovat.  Jsem tedy v Brně od úterý do čtvrtka s tím, že v úterý a ve středu pracuji do jedné, do dvou v noci, čímž si částečně nahrazuji pondělky a pátky. Také pracuji  z domova, jsem permanentně na emailu. Do loňského roku jsem ještě stíhal  s oddílem jezdit na víkendové akce a tábor, ale letos to již bohužel nezvládám. Střediskové rady máme v neděli večer, a to se dá.  Hodně věcí týkajících střediska se dá řešit i na dálku po mailu nebo po telefonu a tak je zvládnu řešit i z Brna.

“Právo mě bavilo vždy, chtěl jsem ho dělat už od gymnázia a i moje dlouhodobá vize byla být jednou soudcem. Určitě k tomu přispíval skauting, kde si člověk vštěpoval hodnoty a dostával morální vodítko. Skauting se lidi snaží nasměrovat nějakým, podle mě správným, směrem. To, že mi dával principy, ovlivňovalo mé rozhodování a pohled na svět. “

Co přesně je náplní Tvé práce?

Řešíme zejména opravné prostředky proti rozhodnutím krajských soudů v oblasti správního soudnictví. To jsou například nyní mediálně zajímavé žaloby proti nezákonnému zásahu správních orgánů,  například v podobě zabránění shromáždění v souvislosti s návštěvou čínského prezidenta. Ale typově nejčastější jsou žaloby proti rozhodnutí správního orgánu  v oblasti daní, přestupků, ale třeba i v oblasti myslivosti, hornictví,  ochranných známek, vynálezů, vyhoštění, azylů, pobytu cizinců, veterinárních předpisů, služební poměr vojáků, policistů a státních zaměstnanců. Tím, že jsem ve volebním senátu se také podílím na rozhodování ve věcech voleb do Parlamentu, prezidentských voleb, referend nebo rozpouštění politických stran a hnutí. Je to obrovská škála ze všech oblastí, kde zasahují správní orgány. Spory zpravidla první posuzuje krajský soud a pak my v tzv. kasační stížnosti. Výjimkou je oblast volebního soudnictví, kde jsme pro volby do Parlamentu a prezidentské volby příslušní hned. Mám k ruce asistenty, kteří dělají předkasační agendu – kontrolu zaplacení poplatků, pravomocnosti rozhodnutí, zda je stížnost projednatelná a co vlastně účastník chce. Připravují na základě dohody se mnou a pod mým dozorem také návrhy některých rozsudků, jiné si píši osobně.  S návrhem pak jdu do zpravidla tří členného senátu, představím případ a návrh řešení. Ostatní dva soudci se se mnou buď shodnou, nebo to řešení nějak modifikujeme.

Skauting lidem vštěpuje také etické chování – narážíš na to někdy ve své právní praxi?

Nikdy jsem nemusel v praxi řešit, že bych se choval v rozporu s mým svědomím. Pokud jde o dobu, kdy jsem byl advokátem, pak je třeba si uvědomovat, že advokátní etika je specifická a podle mě správně – advokát má hájit zájmy svého klienta a předestírat soudu argumenty v jeho prospěch. Tím výrazně přispívá k nalezení spravedlivého řešení, neboť soudu předkládá srozumitelný a právně odůvodněný názor jedné ze stran. Nevzpomínám si, že by se mi v mé praxi hnusilo nějaké zastupování, a to jsem ex-offo zastupoval i doživotně odsouzeného vraha. Ale ani s tím jsem neměl morální problém. V takových případech je úlohou obhájce poukazovat například na polehčující okolnosti a také na ctění presumpce neviny. Lidé se často ptají, jak mohu hájit vraha? Nikdy se mi v praxi nestalo, že bych byl přesvědčený o vině klienta a moje obhajoba vedla ke zproštění viny. Naopak jsem často zažil pro mě velmi morálně frustrující situaci, kdy jsem byl přesvědčen o klientově nevině a stejně ho soud odsoudil. Většinou jsou ale právo a morálka v souladu, nebo to jsou mimoběžné množiny. Například lhůty jsou často mimo morální parametry – nelze říct, zda lhůta 15 dnů pro odvolání je morální či nemorální.

Zákony mohou být samozřejmě někdy velmi podrobné, svázané a v důsledcích někdy nespravedlivé, to však nelze přičítat k tíži soudu. Naštěstí často lze zdánlivě nespravedlivou normu překonat  výkladem. Morálka se výkladem dá zpravidla téměř vždy prolnout s právem. Morálním vodítkem při výkladu práva bude zpravidla Listina základních práv a svobod a mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv. Většinou, když je nějaké řešení hodně nespravedlivé, dochází i k porušení nějakých základních práv. To umožňuje zvolit třeba řešení, které není v souladu s doslovným textem zákona, ale je v souladu s těmito nadřazenými dokumenty ať už jen výkladem nebo tak, že se obrátíme s návrhem na zrušení takového zákona na Ústavní soud. Například se můj senát takto obrátil na Ústavní v soud za situace, kdy zákon označoval za dlužníka nezletilého, za kterého zákonný zástupce neplatil obci poplatek za likvidaci odpadů.

Podílel ses taky na tvorbě skautských řádů?

Jediný řád, který jsem napsal, byl řád Rozhodčí a smírčí rady Junáka – českého skauta. Před rokem 2001 existoval jiný typ Smírčí rady a její řád byl pro nás zcela nepoužitelný. Rychle jsme museli přijmout nový, abychom měli podle čeho fungovat. Spíše jsem ale radil Náčelnictvu a zpovzdálí připomínkoval předpisy. V některých věcech jsem na základě oslovení starostou zastupoval Junáka – českého skauta jako advokát. Byl jsem ale pracovně hodně vytížený a moje aktivita postupně klesala. Na skautském sněmu Litomyšli v roce 2013 jsem již znovu do Rozhodčí a smírčí rady nekandidoval a to i z důvodu, že rozhodčí komise spolku má podle nyní platných předpisů povahu rozhodčího orgánu oprávněného vydávat i exekučně vymahatelné rozhodčí nálezy. Zákon však soudci zakazuje působit jako rozhodce.  

Co je náročnější, být advokát nebo soudce?

Psychicky je asi náročnější advokacie. I ve své práci soudce jsem pod tlakem termínů, ale pokud si nejsem jistý správností řešení, většinou věc mohu odložit o týden či měsíc a mám čas to promyslet. Ačkoliv mají být rozhodnutí vydána co nejdříve, přednost musí mít jejich správnost. Ovšem v advokacii je třeba opravný prostředek podat ve lhůtě či dodat klientovi hotovou smlouvu v požadovaném termínu. Člověk pak může dělat chyby v důsledku časového stresu. Na nejvyšších soudech jsou zase mnohem větší nároky na stylistku a přesnost vyjádření. Očekává se, že rozsudky nejvyšších soudních instancí jsou kvalitní po všech stránkách. Není to čtení jen pro účastníky řízení, ale pro kohokoliv dalšího, kdo tento problém řeší a potřebuje vědět, jak byla otázka soudem posouzena.

“Ohledně některých věcí se kompromisy dělat nesmí a musím říct nahlas svůj názor, i když se ostatním nebude líbit a popularitu mi to nezíská.”

Jak ses tvářil, když ses dozvěděl o svém jmenování soudcem? Hodláš už u této funkce zůstat?

Nepočítal jsem s tím, že by se mi něco takového povedlo. Byl jsem relativně mladý na soudce, natož na soudce nejvyšší soudní instance. V advokacii jsem dělal i veřejné právo, ale za top odborníka jsem se nepovažoval, ačkoliv jsem za sebou měl i publikační činnost. Vždy jsem Nejvyšší správní soud vnímal jako velmi dobrý soud, vážil jsem si ho i jako advokát, takže to pro mě byla obrovská nabídka. Vážím si také našeho pana předsedy, který se snaží o to, aby náš soud byl pestrý. O pestrost nejen věkovou, ale i genderovou, profesní i o zastoupení lidi z celé republiky. A je snaha, aby takto byly namíchané i naše senáty. Věkově, kariérně, profesně, muži i ženy. Je dobré sledovat, že každý ze soudců přináší jiný pohled na věc. Panuje tam fajn atmosféra, spoustu věcí řešíme lidsky a bez emocí, po pracovní době se rádi vídáme. Nebavilo by mě, kdybych dělal stále stejnou agendu, třebaže ta nesmírná pestrost a nejasnost mnoha věcí je náročná. Zda zde zůstanu trvale je velmi brzo hodnotit. I tady se ještě stále učím. Co bude za deset dvacet let, si úplně nedovedu představit.

Pojďme na chvíli zase ke skautingu. – Jak vzpomínáš na vedení českého kontingentu na Světové skautské jamboree v Thajsku v roce 2003?

Nejprve jsem se podílel na organizaci jamboree do Chile v roce 1999, kde jsem dělal tiskového zpravodaje a motal se kolem vedení. Na základě toho jsem pak dostal nabídku, zda bych dělal šéfa kontingentu na dalším světovém setkání v Thajsku. Což byla strašně zajímavá zkušenost, například řešit, jak dopravit kontejner materiálního vybavení přes půlku zeměkoule. S tím se člověk běžně nesetká. Bylo těsně před Vánoci a já řešil po telefonu problémy na celnici v Thajsku. Představa, že máme jet za týden a v pozastaveném kontejneru máme podsady, stany a veškeré vybavení… Řešil jsem to na dálku ještě 23. prosince. A i u nás se řešilo, jak tuto atypickou – ani soukromou, ani obchodní zásilku, proclívat. Konkrétně třeba vycpanou volavku nebo sovu, určené pro naši expozici o českém lese. Do Thajska nás jelo dohromady jen asi 50 a všichni se bezvadně zapojili, zejména jsme měli výborný tým dospělých. Účastníci byli nadšení a přijde mi, že jsme si to užili – jak přípravu, tak samotné jamboree. Měli jsme hodně společných víkendových příprav i společný tábor a do teď jsme v kontaktu, alespoň s některými členy.

Co bys na závěr vzkázal všem skautům a skautkám?

Skauting mne kromě jiných věcí naučil, že je důležité být součástí týmu, protože ten dokáže mnohem více než jednotlivec. K tomu, aby byl člověk součástí týmu, potřebuje umět mimo jiné naslouchat druhým, hledat kompromisy a nedohadovat se o nepodstatné věci. Také mne ale naučil, že ohledně některých věcí se kompromisy dělat nesmí a musím říct nahlas svůj názor, i když se ostatním nebude líbit a popularitu mi to nezíská. Přeji proto všem skautům a skautkám, aby se jim dařilo rozlišovat to, kdy je důležitější hledat kompromis a kdy je důležitější si trvat na svém.