Najít kamarády
zažít dobrodružství

Socha Barunky Panklové dostala skautský šátek, připomněla osudy Jiřího Šimáně – vedoucího, kterého pronásledovali komunisté

17. 9. 2019 Vše

Skauti z České Skalice připomněli na Den spolků (7. září) historii místní ikonické sochy i život skautského vedoucího, do jehož osudu krutě zasáhl komunistický režim.

Socha Barunky Panklové dostala skautský šátek, připomněla osudy Jiřího Šimáně – vedoucího, kterého pronásledovali komunisté

Foto: Lukáš Brejcha

Jiří Šimáně, po kterém nese místní skautské středisko jméno byl členem přípravného výboru pro postavení známé sochy. Do příprav a sbírky na sochu zapojil i skauty. Kvůli svým postojům a skautování byl ze strany komunistické moci systematicky perzekuován. Ačkoliv skauti měli zásluhy na vzniku sochy Barunky, tak při jejím slavnostním odhalení nesměli nosit skautský kroj. Socha byla totiž odhalena v roce 1970, tedy v době, kdy byl Junák již zakázaný.

Na den odhalení pomníku vzpomíná Milada Urbancová, současná vůdkyně střediska: „Nesměli jsme mít na sobě skautský kroj. Většina skautů si proto ke kalhotám navlékla skautský pásek a nechala rozepnutý kabát. Byl to náš tichý protest proti přitvrzujícímu se režimu. Jeden z návštěvníků, zřejmě příznivce režimu k nám pronesl jízlivou větu ve smyslu «co tím chcete dokázat, jste přece zakázaní». Ale většina lidí, kteří poznali, že jsme skauti, nás přátelsky pozdravila.“

Jiří Šimáně (skautským jménem Šíp) se narodil 24. ledna 1926 v Praze, do Náchoda se rodina Šimáňových přestěhovala z Prachatic v roce 1937. Tady začal skautovat v náchodském druhém oddíle a jedenáctiletý nastoupil do primy zdejšího gymnázia.

Skautoval až do prvního násilného rozpuštění Junáka v létě 1940. Z gymnázia přešel do Chrudimi na učitelský ústav. V roce 1945 tam odmaturoval. Po osvobození začal Jiří Šimáně (skautskou přezdívkou Šíp) znovu organizovat skauting.
Od začátku roku 1947 byl okrskovým velitelem (nejmladším v republice) až do druhé likvidace Junáka.

Učil postupně na několika školách na Náchodsku, i jeho manželka Vlasta byla učitelkou. Před oslavami 1. máje 1951 se na místním národním výboru v Bohdašíně otázal, proč jsou při těchto oslavách vyvěšovány i sovětské vlajky a hrána sovětská hymna.  Z toho důvodu byl k 31. srpnu propuštěn ze školství: „ježto vás nelze dále považovat za státně spolehlivého”. Rodina se musela vystěhovat z bytu ve škole, Jiří si musel najít dělnické místo. Pracoval 9 let jako dělník na Rozkoši, jako betonář, barvíř, skladník. V květnu 1957 zaslal řediteli základní školy v České Skalici dopis propagující skautskou výchovu mládeže, za což byl odsouzen náchodským soudem k šestiměsíčnímu podmíněnému trestu za trestný čin hanobení republiky. Až v roce 1960 umožnil ředitel školy pro neslyšící na Hořičkách, bývalý inspektor Klesl, oběma manželům Šimáňovým, aby nastoupili u něho ve škole. Oba vystudovali dálkově v Praze speciální defektologii a stali se odborníky. Svou svědomitou prací s neslyšícími si vydobyli v náročném oboru uznání. V roce 1972 a 1973 vedl tábory pro neslyšící děti pod hlavičkou Červeného kříže, kde vytvořil publikaci Hry pro neslyšící a prakticky ji vyzkoušel.

Jakmile došlo v roce 1968 k uvolnění, začal opět organizovat skautskou činnost na Náchodsku. Jiří i Vlasta (skautským jménem Vlaštovka) se vrhli do obnovy skautingu nejen v České Skalici, kde žili, ale i v dalších místech regionu. Bohužel toto období bylo jen velmi krátké, v roce 1970 byl Junák potřetí násilně zlikvidován. Jiří odmítl přestoupit do Pionýra. V České Skalici byl Junák velmi silnou organizací, žádné oddíly do nové organizace Pionýr nepřestoupily. Pionýr živořil, téměř bez dětí, a tak byl Jiří hodnocen, že „svým postojem rozbil ve městě Pionýrskou organizaci“.

Ve školství nastaly prověrky, brzy přišel další nucený odchod ze školství. Při výpovědi roku 1973 mu bylo nabídnuto místo vychovatele ve zvláštní učňovské škole v Chroustovicích pro dementní žáky, v obci nedaleko Hrochova Týnce. Sem musel dojíždět, do Skalice se vracel jen na víkendy. Roku 1974 jej propustili ze školství nadobro.

Prvního listopadu 1974 po dlouhém hledání práce nastoupil jako topič do cihelny v Miskolezích. I po třetím rozpuštění Junáka se snažil organizovat skautskou činnost, pochopitelně nelegální (například silvestrovská setkání skautů na Junácké vyhlídce). Psychický teror ze strany STB nabral na obrátkách. Už od roku 1970 se objevovaly v okresních novinách štvavé články o Jiřím jako o důležitém představiteli Junáka Náchodsku, ve kterém společnost nemá záruku, že jako kantor bude mládež vychovávat v duchu socialismu.
Po roce došlo v cihelně k tragédii, někteří se domnívají, že ke komunistické pomstě. Na konci noční směny, k ránu 11. listopadu 1975 byl Jiří Šimáně na svém pracovišti v cihelně v Miskolezích u vrat kotelny nalezen mrtvý. Tehdejší bezpečnost „neshledala cizí zavinění“ a případ odložila. Pitva byla nejprve zamítnuta, ale rodina si ji prosadila. Ve zprávě se píše, že „v důsledku nadměrné námahy praskla aorta“. Nikdo rodině nevysvětlil, proč měl na hlavě tržnou ránu ani kam se poděla aktovka s jeho rozepsanými pohádkami. Zda rána byla způsobena pádem, nebo jinak, to se už asi nikdo nedoví, noční přítomnost jakéhosi auta u cihelny asi také už nikdo neobjasní. Jisté zůstává to, že jeho smrtí byl vinen komunistický režim. Že učitel, vzdělaný pedagog, ve věku 49 let zemřel při noční směně v kotelně cihelny, to mohlo být „normální“ jen v komunistické „normalizaci“.

Skaut Jiří Šimáně odpočívá na hřbitově v České Skalici. Před pomníkem je na trávníku vytvořen z bílých kamenů táborový kruh. Po obnovení Junáka v České Skalici po roce 1989 přijalo místní středisko na památku bratra Šípa do svého jména přízvisko „Jiřího Šimáně“. V archivech se skauti starají i o jeho odkaz. V roce 2013 skauti odhalili Jiřímu Šimáně v ulici T. G. Masaryka pomník.

Text: výstava Skautského střediska Jiřího Šimáně, wikipedie