Se skauty až na kraj světa - rozhovor s Eliškou Siblíkovou (Twiggi)

3. 2. 2016

Naučit se chránit přírodu, rozeznávat jednotlivé rostliny nebo třeba vařit pro celou skupinu. Hlavní přínos skautingu ale spočívá především v rozvoji mladých lidí, jejich schopností a dovedností. „Pro mě skauting momentálně vystihuje pojem důvěra. I mezi cizími skauty se okamžitě cítím jako mezi přáteli,“ říká 18letá Eliška Siblíková, jediná česká skautka, která na světovém setkání skautů v Japonsku reprezentovala Českou republiku na pietním aktu v Nagasaki.

Rozhovor původně vyšel v časopise Žlutý skupiny STUDENT AGENCY. Autorkou rozhovoru je Radka Šťávová.

Eliško, proč jsi začala chodit do skautu? 

Jako malá jsem chodila do přírodovědného kroužku, který vedla moje maminka a poté taky do orienťáku, ale ke skautu jsem se dostala vlastně až náhodou po rozvodu svých rodičů. Děti maminčina přítele do skautu chodily a byly moc spokojené, tak jsme si se sestrou řekly, že to zkusíme taky a podívejme… láska na celý život :).

Jednou z věcí typických pro skauty jsou přezdívky. Jak vznikla ta tvoje, Twiggi? 

Jako malá jsem bývala strašně hubená, a tak jsem hned na prvním táboře získala přezdívku po první slavné hubené modelce Twiggy – jen jsem si změnila tvrdé y na konci na měkké… Víc se mi to tak líbilo.

Máš tuhle přezdívku ráda, nebo jsi s ní někdy „bojovala“? 

Rozhodně ji ráda mám a teď jsem vděčná, že nikomu z cizích zemí nedělá problém ji vyslovit, na mezinárodních akcích se mi to moc hodí. Ostatní jsou na tom mnohem hůř. Například moje kamarádka Křeček. Jen si představ ty reakce na „Hi, my Scout nickname is Hamster.“

Skauti mají i svůj vlastní Skautský zákon. Co se stane, když některé z pravidel porušíš? 

Skautský zákon a slib jsou určité zásady, které bychom měli dodržovat a řídit se jimi, ale jsou určeny hlavně pro náš osobní rozvoj. Není to žádný školní řád, při jehož porušení může následovat kázeňský postih. Pokud skaut poruší zákon nebo slib, měl by se zamyslet sám nad sebou a jednat tak, aby se to příště neopakovalo. Co se mě týká, tak moji rodiče by určitě řekli, že mívám problém hlavně se zásadou číslo sedm :). Určitě ale můžu s čistým svědomím říct, že se většinou snažím. 

Už čtyři roky vedeš společně s kamarádkou a spolužačkou skautskou družinku. Co se svým svěřenkyním snažíš vštípit?

Jednou z největších výsad skautů je, že se o sebe dokáží sami postarat v životě a mají spoustu zkušeností, které se jim mohou hodit. A to je právě to, o co se se svými skautkami snažím. Navíc taky chci, aby si odpočinuly od školy a užily si trochu zábavy. Chodíme hodně ven a třeba také na lasergame a kromě toho se zaměřujeme na skautský rozvoj. Opakujeme si nejrůznější dovednosti, například velmi užitečnou první pomoc. 

V létě jsi reprezentovala české skauty na mezinárodním setkání skautů, tzv. Jamboree, v Japonsku. Proč jsi na ně chtěla jet? 

Když jsem o tom uslyšela poprvé, bylo mi patnáct a už tehdy mi to připadalo jako úžasná příležitost, která se pro mě nemusí už nikdy opakovat. Příležitost dostat se přes půlku světa, poznat tam cizí kulturu, která se tak liší od naší, a být na té největší světové skautské akci. Příležitost, při které budu moct potkat skauty z tolika zemí, že ani nebudu vědět, kde některá leží… Tak mě to všechno nadchlo, že už jsem nemohla jinak. 

Jak vypadala česká výprava na Jamboree?

Do Japonska se z České republiky vydalo skoro 300 lidí. Většinu z nich tvořili účastníci, kterým bylo mezi 12 až 18 lety, a zbytek tvořili členové Mezinárodního servisního týmu a vedoucí českého kontingentu. 

Účast na Jamboree si čeští skauti platí sami. Co všechno jsi musela udělat pro to, abys mohla jet? 

Moji rodiče a prarodiče mi slíbili, že mi na účast na Jamboree přispějí, ale pouze v případě, že se o to podělíme rovným dílem. Takže jsem řadu měsíců šetřila všechny peníze, které jsem dostala za doučování dětí. 


Jak to ale mají skauti z rozvojových zemí, kteří nemají možnost si peníze vydělat?

Částka účastnického poplatku je pro každou zemi jiná, závisí na její ekonomické situaci. Z rozhovorů s několika lidmi z rozvojových zemí jsem zjistila, že u nich se vybírá mnohem menší počet lidí, kteří mohou jet. Například skautů z Keni tam bylo jen 10, ale mají vše zasponzorované. Proto je pro ně velká výsada býtna Jamboree. 

Jak vlastně takové setkání probíhá?

Zorganizovat akci takovéhoto charakteru s tak obrovským počtem lidí a odlišných kultur je velmi náročné. Na Jamboree vše funguje po celcích, na které je rozdělené camp site – vždycky po 40 lidech, v tomto počtu také absolvujete veškeré programy týkající se třeba přírody, míru, kultury, vědy nebo ochrany vod. Kromě toho má každá účastnická země svůj expostan, ve kterém ostatním lidem předvádí kulturu daného státu a má připravené různé aktivity. Na Jamboree máte stále co dělata poznáváte spoustu kultur a zemí, o nichž jsem do té doby ani nevěděla, že existují. 

Na závěr setkání ses jako jediná zástupkyně skautů z České republiky účastnila pietního aktu v Nagasaki, kde si lidé připomněli 70. výročí svržení atomové bomby na toto město. Jak na setkání vzpomínáš? 

Tohle byl rozhodně nejsilnější zážitek z celého Jamboree. Pietní akt byl velice dojemný a ten pocit, když víš, že jsi na takto významném místě jako jediná ze své země… Navíc Nagasaki není žádná přeplácaná metropole. Je to krásné a docela starobylé přístavní město. Navždy pro mě bude důležité ještě z jednoho důvodu – přímo do centra epicentra výbuchu bomby jsem mohla položit velice zvláštní dárek, kterým jsem se inspirovala u jedné staré japonské legendy. Když někdoposkládá tisíc origami jeřábů, má se mu splnit jakékoli přání. Jedna dívka, umírající na nemoc z ozáření, je tenkrát bohužel poskládat nestihla, ale od té doby je k pomníku nosí lidé z celého světa jako symbolické poselství solidarity. Poskládat jich tak velké množství bych sama nezvládla, ale právě nejúžasnější na tom je, že mi s tím pomohla moje rodina, moje skautská družina, ale asi nejvíc účastníci našeho anglického tábora. Malé i větší děti společně se svými rodinami skládaly jako o život a máma pak krabici napěchovanou jeřáby poslala do Japonska za mnou. Byl to úžasný pocit. 

Zasáhl tě osobní kontakt s lidmi, kteří si konec 2. světové války pamatují?

Vyprávění očitého svědka bombového útoku, pana Yoširy Yamawakiho, bylo velice dojemné. Naučil se anglicky jen proto, aby byl schopný podělit se o tento zážitek s co největším počtem lidí na celém světě, protože hluboce věří tomu, že by o této lidské katastrofě měl slyšet každý. Aby se historie neopakovala.

Myslíš, že kdybys nebyla skautka a neúčastnila se setkání, věděla bys o konci 2. světové války a o atomových zbraních totéž?

To rozhodně ne. Na výlet do Japonska jsem se dost připravovala – četla, zpovídala příbuzné. Jinak byto pro mě asi byla jen školní látka. O druhou světovou válku jsem se do té doby zajímala hlavně z hlediska židovské problematiky. 

Jak se ti líbilo samotné Japonsko? 

Absolutně nadšená jsem byla z lidí, které jsem tam potkala. Slýchala jsem, že Japonci jsou slušní a pohostinní, ale aby si člověk dokázal představit, jak MOC, to se prostě musí zažít. Japonec, který se dá do řeči s turistou, považuje téměř za svou povinnost se o něj nějakým způsobem postarat. Zažili jsme pozvání do restaurací, do onsenů (japonských lázní), dovoz na místa, kam člověk, kterého jste zastavili, původně vůbec nemířil, obdarování něčím milým. Naštěstí jsem byla připravená na to, jak se jim alespoň částečně odvděčit. Do Japonska jsem odlétala se spoustou drobných dárků, které jsem cestou rozdávala. 

A co tě naopak zaskočilo? 

Jela jsem tam dobře připravená, takže opravdu zaskočená jsem byla snad jen neznalostí angličtiny japonských teenagerů. Anglicky se v Japonsku domluvíte s lidmi generace mé babičky, ale ne se svými vrstevníky. Pokud to nejsou cizinci, samozřejmě. Taky jsem si možná Japonsko trošku vysnila coby zemi starých, zejménabuddhistických chrámů a bran torii. Těch jsem tam navštívila skutečně hodně, jenže japonskou krajinu tvoří bohužel hlavně dálnice a beton. Velkoměsta jsou si podobná jako vejce vejci. Nejvíce se mi líbilo v Naře, tak nějak bych si Japonsko chtěla uchovat v paměti. Parky, ochočení jelínci, nádherné chrámy a 16 metrů vysoký Buddha – Daibutsu. 


Co bys vzkázala lidem, kteří přemýšlejí o tom, jestli chodit nebo nechodit do skautu, jestli tam přihlásit svoje dítě? 

Vůbec neváhejte. Jediné, o čem je potřeba přemýšlet, je to, do jakého střediska svoje dítko přihlásíte. Skauting nabízí pro každého něco, záleží jen na člověku, co a jak z toho využije.

Dobrodružné skautské výzvy – chceš je na táboře zažít také? I v pololetí se dá přihlásit do skautského oddílu!

11. 01. 2016 - Přečti si o určujících zážitcích starších skautů a skautek. A chceš-li zažít něco podobného, samozřejmě přiměřeně Tvému věku, můžeš se i v lednu či únoru přihlásit do ...

pokračování

Přidejte se ke skautům

Najděte si klubovnu blízko vašeho bydliště

mapa

Skautských oddílů je něco přes 200 po celé republice a většinu z nich najdete na této mapě, spolu s informací o tom, v jaké časy se pravidelně scházejí a kontaktu na vedoucího. Můžete si je filtrovat podle věku nebo dalších kritérií...

Vyhledat

Pro skautyEnglish