B. Rychlík vzpomíná na svůj první skautský rok: Mysleli jsme, že budeme létat na Měsíc

Už, když se začalo mluvit na jaře onoho nadějí plného roku 1968 o obnově skautingu, tata snesl z půdy svůj slibový odznak, opasek, průkaz, fotografie z výprav a táborů a také ofotografované tablo skautů z Veselí nad Moravou. Vystříhané hlavy, domalovaná těla v karikaturách, které představovaly vlastnosti skautíků. Celým tablem procházely tatovy dlouhé nohy, byl totiž vynikající atlet a skokan do výšky stylem nůžky nebo horine (valivý styl). Nebyl jsem si chvíli jistý, jestli jsem byl v květnu 1968 na zahradě hvězdárny vedle Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou, kde se sešli zájemci o skautování. Ale vzápětí se dozvíte, že ano.

Ten rok 1968 jsem byl dost nemocný, měl jsem nedostatek červených krvinek, a vůbec jsem byl jakýsi neduživý. Je několik fotografií, na kterých je zajímavé to množství dospělých, kteří před skupinou kluků stojí a vypráví jim o tom, co to je skautování. V čele řídící učitel Gustav Weber – Akéla. Připadal mi jako stařeček a měl tehdy přesně tolik, kolik mám dnes já – 64 roků. V červnu, na školním výletě čtvrté třídy ZDŠ do Javoříčských jeskyní, jsem si v Olomouci místo zmrzliny koupil něco úchvatného. Nulté číslo časopisu Junák s obálkou Zdeňka Buriana. Na obálce byl Rikitan, hoši od Bobří řeky a totem s bobrem. Hoši byli znázorněni, jak skládají slib a tento verš – „zaplál oheň divukrásný v naší vlasti krásné, přísaháme naší vinou nikdy neuhasne“. A nad tím se vznášel duch indiánského náčelníka. Na poslední stránce Rychlé šípy!

Košili mi naši nechali ušít ze skvělé látky barvy khaki, jenom přišili nakoupené knoflíky s lilií.

Z celého výletu si pamatuju, že jsem všude četl, v autobuse, před jeskyní, u památníku nacisty vypálené obce Javoříčko, na hradě Bouzově. Paní (ehm, soudružka) učitelka mě několikrát musela napomenout, ať dávám pozor na výklad průvodců. Kdy přesně jsem se stal skautem, se dozvíte. Faktem je, že na první, velmi rychle zorganizovaný tábor na louce u boudy Čajkovna (podle obětavého hajného Čajky) nad Vrbovcemi v Bílých Karpatech jsem ještě nejel.

Když přišli Rusové

Bylo to, jak pravidelně psával Ludvík Vaculík, než přišli Rusové. Pak přišli. Rodiče a děda s babičkou se slzami zoufalství i vzteku u černobílého televizoru Ametyst, z města už se ozývaly pásy tanků drtící dlažbu. Vyzbrojil jsem se lukem a šípem a na zídce před naším domem jsme s klukama domlouvali odboj. Měli jsme z dob Vinnetuování luky, šípy, oštěpy, tomahavky a vzduchovky, někdo podomácku vyrobené kolty. Náš tata tu partyzánskou výpravu zahlédl z okna, zahnal nás naštěstí dom a odzbrojil. Ale šli jsme do města na křižovatku a tam už jsme viděli tu okupantskou hrůzu. Skauti se rychle zorganizovali, starší přemalovávali ukazatele, obraceli směrovky jinam a my mladší jsme kolportovali letáky a okresní mimořádná vydání listu Slovácko v černém vydání. Vybíraly se peníze na poklad republiky (kde asi skončili Gustáve Husáku?). Trvalo to týden, absolutní euforie, bratrství, solidarita a žité vlastenectví. A taky čest, zrada, zbabělost. To se v deseti letech vryje i do dětské duše (…přísaháme, naší vinou nikdy neuhasne!).

V říjnu jelo celé středisko skládat slib na místo prvního tábora a tam už jsem se vyznamenal. Vedl jsem vášnivou debatu v motoráčku se starším bratrem Jurou Loveckým z naší ulice, on byl trochu poděs, syn příslušníka SNB, vášnivý kutil a všelijaký vynálezce zlepšováků. No a nějak jsme se zapovídali a na zastávce Javorník nad Veličkou jsme vyskočili z vlaku, který i s celým zbytkem střediska uháněl dál k horám. Tak jsme se rozhodli tam přes kopce dojít za nimi, ale zabloudili jsme. Družině Lišáků u slibového ohně chyběli dva členové. Moje matka celý slib proplakala, protože byl beze mne a taky byla zoufalá, protože nás do setmění nemohli najít. Bylo to 27. října 1968, v předvečer výročí vzniku republiky. Tam se také někdy začala rodit přezdívka Rychlonožka.

Pak jsem odjel na několik měsíců do ozdravovny v Kostelci u Jihlavy a můj první skautský rok se přerušil, tak s dovolením budu pokračovat na jaře a zakončím to prvním mým táborem u Vlčí skály v Moravském krasu.

Nad Mirdovým deníkem

Zatímco si v myšlenkách ještě léčím chudokrevnost v ozdravovně a lovím z popela paměti, vypadnul teď na mě při hledání úplně něčeho jiného (jako vždy) deník jednoho z našich vůdců, bratra Mirdy Vaška. Tam se dočítám, že jsem byl od 7. května 1968 Vlčetem (byl jsem teda na úplně první schůzce na hvězdárně!), od 1. září 1968 skautem, 8. dubna 1969 jsem složil nováčkovskou zkoušku. Čtu zápisky dělníka Mirdy Vaška, vynikajícího mistra zámečnického, zlikvidovaného profesně v normalizaci, protože byl skaut a nechal si nad ponkem fotky ze skautských našich let. Vzpomínky jsou to cenné, syrové a hořké, hlavně poslední rok před další likvidací skautingu. Mirda se držel do devadesáti let, zemřel nedávno. Ty vzpomínky mají velkou dokumentární hodnotu, čtu je a skřípám zuby nad zbabělostí a nehorázností režimu, který se bál i dětí.

Tábor u Vlčí skály poblíž Sloupsko-šošůvských jeskyní

Můj slib na Táboře u Vlčí skály

Tak zpět k prvnímu roku. Na jarní výpravě jsem stvrdil přezdívku Rychlonožka skokem přes říčku Svodnici. Dopadnul jsem rovnou doprostřed tůně plné jelců. Byl chladný březen, slunko ještě zubaté, země nevyhřátá a skautíci měli o zábavu postarané, když se rozdělával oheň a kroj se musel sušit, aby výprava mohla pokračovat.

Mimochodem, kroj. Naše rodina byla sociálně slabá, otec splácel dědovi dům a vyplácel svoje sourozence. Košili mi naši nechali ušít ze skvělé látky barvy khaki, jenom přišili nakoupené knoflíky s lilií. Do konce svého skautování jsem se odlišoval barvou. Sen o skautském klobouku jsem si při návštěvě skautské prodejny v Brně musel nechat rozplynout, lodička stačila. Jako náplast jsem si mohl koupit sérii skautských pohlednic. Byl jsem tehdy posedlý vším skautským, každou zmínkou. Jako by se podvědomě se zmenšujícím prostorem svobody (mimochodem, během června roku 1969 opustily středisko děti komunistů, které přešly na stranu okupačního režimu, na podzim toho roku další, ale ti kluci za to nemohli… ) se člověk chtěl držet toho, co miloval, a někdo mu to hnusně a drze kradl.

„Tábor u Vlčí skály byl pro moje skautování úhelným kamenem. Patnáctého července, osm dnů před svými jedenáctými narozeninami, jsem složil skautský slib.“

Tábor u Vlčí skály poblíž Sloupsko-šošůvských jeskyní byl pro moje skautování úhelným kamenem. Patnáctého července, osm dnů před svými jedenáctými narozeninami, jsem složil skautský slib. Konečně. A také první stupeň skautské zdatnosti…? Asi ano. Celotáborová hra o Alvarézův poklad měla v sobě neuvěřitelně vzrušujícím způsobem zahrnuty různé zkoušky, včetně lovu bobříka odvahy. To byla noční cesta během bouřky bez deště, jen za dunění hromů a vzdáleného prošvihávání noční oblohy šípy blesků pod skálu, kde byla Alvarézova lebka. Později mi vůdcové prozradili, že se dusili smíchy, když ukryti v křoviskách slyšeli můj drmolící a povzbuzující monolog, kterým jsem si dodával odvahy při otvírání krabice s lebkou a čtení dalších pokynů. Ale, ač nedávné Vlče, zvládnul jsem to.

V noci 20. července jsme nemuseli jít spát. V polní jídelně přikryté vojenskou celtou jsme u tranzistorového rádia, za světla svíček poslouchali přímý přenos z přistání prvního člověka na Měsíci. Americký kosmonaut Neil Alden Armstrong, skaut, který během letu poslal skautům pozdrav a vezl si v osobních věcech skautský emblém, otisknul lidskou stopu na povrch Měsíce. Nemohli jsme pak vzrušením usnout, mluvili jsme ve stanu o hvězdách, špekulovali o nekonečnosti vesmíru (prý je země dutá a v ní je další vesmír s další zemí a tak do nekonečna, tvrdil bratr Miky). Nad ránem jsme se zavrtali do spacáků vyhřívaných teplou šamotovou cihlou a usnuli. Byli jsme si jisti, že jednou budeme létat na Měsíc. Ale za další rok a pár týdnů jsme tvrdě zůstali na zemi.

P.S. Když nám v březnu roku 1970 místní komunisti a estébáci v noci podle ukradli část skautské výstavy, odstranili mimo úryvku z našeho desatera (Junák je přítelem všech lidí dobré vůle) i obraz zakladatele skautingu Antonína Benjamina Svojsíka s citátem, který jsem si vzal za svůj:

„Já pochodeň svou ve tmách nes, já světla rozžíhal. Já hlas. Teď na vás jest, ji vzít a svítit dál.“

Břetislav Rychlík – Rychlonožka
Autor je režisér, herec, dokumentarista, vysokoškolský učitel.

Článek vyšel v říjnovém vydání časopisu Skautský svět (10/2022).