Rozhovor s Anetou: Jaké je být dobrovolnicí na Ukrajině?

 – V čem spočívala Tvoje práce na Ukrajině? Co všechno jsi na Ukrajině dělala?
Tak v Ukrajině jsem byla od začátku války podruhé. Prvně to bylo loni někdy od konce března do konce května, nyní v podobném období, ale pouze na pět týdnů. Ta náplň se celkem proměnila, protože původně jsme měli zázemí na slovenských hranicích, ze kterých se pomoc rozvážela dále do Ukrajiny. Nyní je hlavní ukrajinský štáb v Oděse a sklad v Mykolaivu. Zde jsem pomáhala jak s nějakými administrativními úkoly, prací ve skladu, tak hlavně se závozy. Což znamená naložit dodávku poptávanými věcmi a vyjet do oblasti, kde jsou potřeba. Nefunguje to tak, že se naloží dodávka a vy prostě někam jedete. Vše je dopředu domluveno s představiteli města, vesnic, nemocnic, organizací… Potřebujete na to mít  vyřízené stovky papírů, jinak by vás dál nepustili. Všude po cestě jsou kontroly, tzv. blokposty. Čím nebezpečnější oblast, tím je jich víc. Někdy jen chtějí vidět papíry, prostor dodávky, krabice, váš pas. Někdy potom i řidičák nebo třeba technické údaje telefonu.

– A jak ses k tomu dostala?
Dostala jsem se k tomu přes svého bratra. S tehdejší přítelkyní měli v plánu v obytné dodávce vidět kus světa, ale začala válka, a tak se přesunuli na hranice. Tam se postupně začal budovat Humanitární koridor přímo na Ukrajinu. Ze začátku šlo jen o partu lidí, kteří se tam tak nějak potkali, postupně ale vyrostli do organizace, která se jmenuje KoridorUA. Ptala jsem se ho, zda by tam byla vítaná ještě nějaká pomoc, a on mě hned spojil s Matoušem, který Koridor vede. No a za dva dny už jsem tam byla.
Měla jsem štěstí, protože mám báječného šéfa. Když jsem odešla ze Skautského institutu, slíbil mi práci na půl roku, že si jako dám oddech od Prahy. Jenže po třech měsících jsem mu řekla: „Máro, já tam prostě musím jet.” A on odpověděl: „Já vím.” Řekla jsem, že tam budu deset dní. Půjčil mi auto, plně ho naložil potravinami a dal mi peníze na benzín. Po osmi dnech mu volám: „Máro, já tady asi musím zůstat” „Nic jiného jsem vlastně nečekal,” on na to. „Tak dojeď zpět, auto potřebujeme. Vezmeš svoje a zase ho naplníme.” A když jsem se pak vrátila, zase mě zaměstnal.

– Jak vypadá život lidí ve vesnicích/oblastech, kam jste jezdili s pomocí?
Ty lidi si na to povětšinou děsně zvykli. Až mi přijde strašidelné, jak moc.
Tuhle jsme se v Chersonu potkávali s nějakými zastupiteli místní správy v kavárně – což pro mě vůbec bylo dost nepřirozené, sedět v kavárně v Ukrajině. Všichni helmy, vesty, na ulici totálně pusto a nonstop člověk slyšel bouchání.
Ale jinak je to dost město duchů. Všude pytle s pískem, vojáci, v parcích zákopy, zabedněné vstupy.
Vesnice od vesnice se liší.
Ve vesnicích, které už jsou osvobozené, je to jiné, život už se pomalu rozjíždí. Když se ale chcete vrátit do svého domu, musíte to nahlásit, aby ho první odminovali, až pak můžete jít zpět.. Ale hlavně nevjíždět mimo pozemek na trávu! Všude můžou být miny.
A potom jsou ty vesnice, kde to pořád padá, kde se ostřeluje, kde místo hvězd pozorujete leda drony. Když tam ale přijedete, kromě viditelných děr nebo rozbořených baráků to leckdy moc poznat není. Lidé se míjejí na návsi, přijede auto, tak se všichni jdou podívat. Do toho vám ale řeknou, že před pěti minutami kousek od vás padla raketa, že předevčírem to dopadlo do centra a koho to zabilo… Jako by s tím lidé byli už totálně smíření a nějakým způsobem bez emocí. Nedokážu si vůbec představit žít v tomhle permanentním strachu.
To jsou samozřejmě také potom vesnice, kde se lidé bojí jít k sousedce, která bydlí naproti přes ulici.

Ono to ty lidi děsně dožene a to bude velký problém. Jedna věc jsou zranění na těle, další potom zranění na duši. Já jsem třeba bojovala loni s děsnými nočními můrami. Nebo teď, co jsem se vrátila, všude jsem viděla válku. Vidím rozestavěný barák a naskočí mi “aha, tak tady to asi padlo”, rozryté záhonky a mě napadne “tady se dělají další zákopy”.
Představte si třeba navracení do vztahu, když vy jste byla někde v Evropě a váš muž byl na frontě. Hledat společnou řeč bude strašně těžké. Nebo se třeba jen stačí podívat na to, jaké tam děti kreslí obrázky.

– Co bys doporučila zvážit, než se člověk k podobné pomoci přihlásí nebo zaváže?
Zjistit si, v jakých oblastech se bude pohybovat, probrat to s tou organizací a případně si nastavit nějaké hranice. Mít například dopředu domluvené, že chci pracovat pouze v kanceláři, ve skladu, ale řídit dodávku třeba už ne.
Zvážit, zda jsem dost flexibilní a zvládnu prostředí, kde se neustále plány přizpůsobují aktuální situaci. Někdy se třeba vůbec nevyjede a někdy se nečekaně musíte sbalit do pěti minut.
Zamyslet se, zda zvládám stresové, kritické situace a jak.
Počítat s tím, že pokud člověk stráví na UA více času (to záleží asi na každém, kolik), návrat domů může být složitý. Posttraumatická porucha, odcizení od přátel plynoucí z toho, že některé zkušenosti jsou absolutně nepřenositelné. Ať se to snažíte popsat sebelíp, prostě to často nejde.
A určitě bych doporučila podívat se před odjezdem na nějaké základy ukrajinštiny.

– Přišla nějaká chvíle, kdy jsi byla ráda za skautskou zkušenost nebo nějaké dovednosti ze skautu?
Skautská zkušenost mi stoprocentně v mnoha ohledech pomohla. Nevím, co by mě na to lépe připravilo než léta strávená ve skautu. Zodpovědnost, samostatnost, flexibilita. Když jste na výletě s bandou světlušek, ujede vám vlak, nemáte jídlo, děti jsou unavené, vy jste unavení, tak se prostě nemůžete rozbrečet a fňukat, že teď fakt nevíte, co dělat.. Tyhle situace vás naučí, že na všechno je nějaké řešení, že máte za ty lidi odpovědnost, že “to nejde” prostě neexistuje.

– Dobrovolnictví je dost výrazná součást Tvého života – co Tě k tomu vede nebo dovedlo a co Ti dává?
Nejspíše mě k tomu vedlo to, že jsem si v dětství a dospívání také něco zažila. A proto asi intenzivněji vnímám lidskou bolest a utrpení. Mám pocit, že se do lidí dokážu tak nějak víc vcítit. Trápí mě to potom také, a tak se různými způsoby snažím, abych jim alespoň trochu ulehčila v jejich trápení. Rozhodně nechci srovnat něčí trápení s tím svým, ale přijde mi, že mi to dalo velkou míru empatie. A co mi to teda dává? Smysl. 

– Jakou pomoc nejvíc ocení KoridorUA?
Nejdůležitější jsou peníze, tak to prostě je. Mnoho věcí se dá v Ukrajině sehnat levněji, takže je to efektivnější, než něco posílat z Čech. Koridor pravidelně vyhlašuje sbírky, které jsou zaměřené na konkrétní pomoc, která často vyvstane z konkrétních situací. Peníze lze také zaslat kdykoli na transparentní účet. 
Pomoct lze také materiálně. Na stránkách je možné zjistit, co se momentálně shání. Velkou pomocí jsou také firmy, které buď potřebný materiál darují či ho nabídnou s výraznou slevou, například za náklady.
Další možností je zapojit se jako dobrovolník. Ať už v Čechách pomáhat například s administrativou, na skladě, tak přímo na místě v Ukrajině. Zde je ale třeba počítat s tím, že by ta pomoc měla být dlouhodobější. Z hlediska efektivity pomoci nemá cenu “zaučovat” někoho, kdo za deset dní odjede zpět do Čech.

– Napadá Tě nějaký moment z Ukrajiny, na který nikdy nezapomeneš?
Těch momentů je spousta. Člověk se tam dostává do situací, které vůbec nezná a nikdy ani nemyslel, že by je mohl zažít.
Ale mám jednu situaci, nebo spíše pocit s ní spojený, který nezapomenu a který jsme nikdy v životě nezažila. Byli jsme v jedné vesnici, vjeli jsme tam v pitomý čas a tu vesnici ostřelovali, létaly drony. Já jsem tam byla jen jako řidič a jela jsem pro jednu ukrajinskou organizaci. Koridor si dává v tomhle opravdu bacha a nikdy by svoje dobrovolníky ničemu takovému nevystavil. Moje dodávka se v rychlosti vyložila a řekli mi, abych ji šla zaparkovat někam za roh, protože přijít o obě dodávky by byla pitomost, žejo. Tak jsem zajela někam do boční ulice a najednou jsem tam stála úplně sama. Měla jsem na sobě vestu, neměla jsem helmu a věděla jsem, že je prostě reálná šance, že to přijde. Jako humanitární dodávka jste zkrátka jasný terč – ani nemusíte být označení. A měla jsem strach. Bude to bolet? Bude to rychlé? Nikdy jsem tento strach nezažila. Připadala jsem si tam v tom děsně sama. A pak jsem se sebrala a utíkala k ostatním. V té vestě se mimochodem fakt blbě běhá. 

Foto: Koridor UA

Kdo je Aneta Adámková?
Občas lidi říkají dobrodruh, občas šílená. Sama nevím, ta hranice mezi tím je hodně tenká. V dvaceti jsem opustila Prahu a žila postupně rok v Norsku, rok v Americe, rok v Anglii a rok v Ghaně. Po návratu do Čech jsem sedm let působila ve vedení Skautského institutu, kde hlavní náplní práce bylo řízení “Skauťáku” a příprava programu. Jeden čas jsem si potom řekla, že Prahy mám dost a odstěhovala se na vesnici, kde jsem skončila v Rautisu, který je nositelem perlařského řemesla, živé tradice zapsané v UNESCO. Během toho jsem dvakrát odjela na Ukrajinu a tři měsíce dělala referentku na Odboru územního plánování v Jilemnici. Na pestrost svého života si asi nestěžuji.

Foto: Alexander Šulc