Skautské zkušenosti pro mě byly při pomoci po tornádu klíčové

Vzpomínáš si, co jsi dělal vloni 24. června večer, kdy na Hodonínsku udeřilo tornádo? Kdy ses o tom poprvé dozvěděl?

Vrátil bych se v odpovědi ještě o několik dní nazpátek. Tady na Moravě se často mluví o tom, že předpovědi počasí vznikají jen pro Čechy a tady u nás to často nevychází. Vznikla tak facebooková stránka Počasí online Morava, která hlásí velmi přesně. Ta už několik dnů před tornádem upozorňovala, že některé hodnoty u blížících se bouří jsou podobně silné jako u tornád na území Spojených států. Nedostala se tomu ale větší pozornost. Ten večer jsem byl se ženou doma, bydlím asi dvacet kilometrů od zasažené oblasti. Rekonstruujeme dům a bydlíme vedle něj v jurtě. Čekal jsem silnou bouři, tak jsem zakrýval komín plachtou, aby nezateklo do domu. Ten večer jsme poprvé přečkali bouři v domě a ne v jurtě. Ta nejhorší část bouře se nám ale vyhnula.

Jak dlouho trvalo, než ses rozhodl, že na místo pojedeš pomáhat?

Fotky z okolních obcí mi začaly na telefon chodit prakticky pár minut po řádění tornáda. Viděl jsem na nich domy bez střechy, kroupy velké jako tenisové míčky. Když jsem viděl i převrácená auta, věděl jsem, že je opravdu zle. Byl jsem v té době ve výpovědní lhůtě, zbýval mi týden do jejího konce. Vzal jsem si tedy zbývající dovolenou a se ženou jsme se nabídli lidem z okresu i skautského ústředí, že mám kapacitu koordinovat dobrovolníky a můžeme jet pomáhat do Hodonína.

Kdy ses na místo poprvé dostal a co jsi viděl? Byl prvotní šok velký, bylo těžké ho překonat?

Vyjeli jsme druhý den, jeli jsme přes Pánov, což je malá část Hodonína, kterou tornádo srovnalo se zemí. Je zčásti skrytá v lese, ten tu najednou nebyl. Ten šok byl obrovský už během cesty. Oba dva jsme v autě mlčeli a draly se nám slzy do očí. Po příjezdu do Hodonína jsme přišli do kulturního domu, kde se soustřeďovala a koordinovala pomoc a kam mohli přijít na přespání lidé, kteří přišli o střechu nad hlavu. První den ráno nás tam bylo koordinátorů pomoci pět. Na pódiu stál jeden stůl s počítačem. Po několika dnech se z toho stala středně velká firma s více než dvěma sty dobrovolníky a dalšími tisícovkami lidí v terénu.

Velkou část týmu dobrovolníků tvořili skauti. Jak to na místě fungovalo?

První dny byly šílené. Na veřejnost se dostala naše telefonní čísla. Začaly přicházet nabídky pomoci ze všech možných stran. Když jsem zvedl telefon, měl jsem dalších dvacet nepřijatých hovorů. Museli jsme tedy začít rozšiřovat tým dobrovolníků a mnohem více se profesionalizovat. Rozdělili jsme si oblasti zdravotní péče, koordinace týmu a logistiky přicházející pomoci i to, kdo bude chodit na jednání krizových štábů a jednak s politiky a veřejnou správou. V kulturním domě po několika dnech bylo na pódiu malé call centrum s dvaceti počítači, skladovali jsme materiál asi na sedmi místech po Hodoníně, postupně jsme do různých oblastí začali přibírat i profesionály.

Nikdo z vás neměl předchozí zkušenost s podobně velkou akcí i krizovou situací. Využil jsi přesto některé zkušenosti z větších skautských akcí? Jaké?

Ty předchozí skautské zkušenosti byly klíčové. Matěj Zicháček – Bubo, zaměstnanec Kulturního domu v Hodoníně, měl zkušenosti s pořádáním okresních srazů, kterých se účastní přes dvě stě lidí, a rádcovských kurzů. Já jsem se zase podílel na přípravách celostátního roverského setkání Obrok, kde jsem supervidoval tvorbu programu, i několika skautských kurzů. Uměl jsem si tak představit koordinaci až dvou tisíc lidí. Měl jsem díky tomu tu zkušenost, jak řídit tým, delegovat práci což bylo hodně důležité. Bez té zkušenosti si nedovedu představit, že bych tu situaci zvládnul.

Máš přehled o tom, jaká je situace na místě dnes? Kolik lidí se už mohlo vrátit do svých domovů? Kolika se již podařilo opravy poničené domy? Co teď nejvíce potřebují?

Neumím říct konkrétní čísla, část lidí pozemky prodala a už se nevrátí, část se nikdy neodstěhovala a bydlela v domech pořád, jak se jen dalo. Když se po roce podívám na obce zasažené tornádem, dá se na ně dívat z dvojí roviny. První je ta, když jedete samotnými obcemi. Většina z domů dnes má novou střechu. U řady z nich ještě stojí bagřík nebo míchačka a opravují se ještě fasády nebo jiné věci. Obrůstá nová zeleň, nejsou tam torza velkých stromů. Zdaleka všechno ale není hotovo. Až se tyto práce za pár let dokončí, budou ty obce na první pohled vypadat velmi dobře, budou úplně nové. Druhý pohled je na psychickou stránku celé události. Tornádo zanechalo obrovské šrámy na duších těch lidí. Ty se budu zacelovat ještě velmi dlouho, někdy se možná nespraví už vůbec. Byl jsem minulý týden v Moravské Nové Vsi, blížila se zrovna bouřka. Lidé nemluvili o ničem jiném než o tornádu, vtipkovali na jeho účet. Je ale hodně cítit, že za tím vším je hodně velký strach a obavy.

Je v obcích prostor pro skautskou dobrovolnickou pomoc i během tohoto léta?

Myslím, že ano. Pokud některé skupiny skautů nebo roverské kmeny mají během léta možnost zapojit se do dobrovolnické služby, určitě se mohou ozvat starostům jednotlivých obcí nebo farnostem a nějaká práce se pro ně určitě najde. Nebude to asi moc rozsáhlé a masové, větší část opravných prací teď dělají firmy a řemeslníci. Může jít o úklid a úpravy různých obecních pozemků nebo pomoc na vinicích, která lidem může uvolnit ruce pro to, aby mohli dodělávat opravy svých domů. Nikdo by ale neměl jezdit bez předchozí domluvy s místními.

Jak jsou na tom místní skauti, kteří přišli o klubovny?

Z toho, co vím, v Mikulčicích proběhly opravy a skauti se budou nejpozději od září vracet do klubovny zpět. V Hodoníně byla klubovna součástí městečka, které tornádo srovnalo se zemí. Pozemek patří městu, které řeší jeho další využití.

Můžeš po roce nějak zhodnotit, co ti tahle životní zkušenost dala? Co sis z ní odnesl?

Zkušenost to byla velká. Byl bych raději, kdybych ji nezažil, ale když už jsem ji zažil, jsem za ni rád. Dalo mi to opravdu hodně, třeba i nové přátele, které jsem tam poznal. Během roku po tornádu se můj vztah k podobným krizovým situacím docela proměnil. Krátce po tornádu jsem měl pocit, že bych s těmi zkušenostmi mohl nastoupit třeba na krajský úřad v roli jakéhosi krizového manažera. Postupem času jsem si ale uvědomil, že nechci být člověk, který čeká na krize, jezdí za nimi a řeší je. Pokud by proběhlo tornádo v severních Čechách, mohl bych předat své zkušenosti, ale nechtěl bych se nikam tlačit na úkor místních lidí. I já jsem během pomoci po tornádu udělal spousty chyb.

Po několika dnech bylo na pódiu kulturního domu v Hodoníně malé call centrum s dvaceti počítači. Foto: Simona Zpěváková – Simča

Tým dobrovolníků v Kulturním domě v Hodoníně. Foto: Simona Zpěváková – Simča

V kulturním domě se scházela první část materiální pomoci – dokud se tam vešla. Foto: Simona Zpěváková – Simča